Sobota, 13 listopadu, 2021
události

Vlčice

- Reklama -aktualita

„Ale jak to spolu souvisí?“ zeptal se bezradně můj muž, když jsem se mu snažila vysvětlit, jak to, že se cítím být na výchovu našich dětí sama, ovlivňuje náš partnerský vztah. V obličeji se mu zračila otázka: „Proč míchat hrušky s jablky ?!“, no ovládl se.

„Ale vždyť děti jsou děti a my jsme my!“ a čekal, co řeknu. „Já nemám šuflíkový mozek! V mém světě všechno se vším souvisí! “ odsekla jsem podrážděně.

Ticho, krátký pohled na mého muže, z očí mu čtu: „Proč právě já ?!“. A je po debatě. Naštěstí ne na dlouho. Pokračuje o pár hodin později a nese se již v úplně jiném duchu.

Ano, pokud byste se podívali do mé hlavy, opravdu tam nenajdete žádné krabičky ani šuplíčky, ani žádný jiný nábytek. Myslím to samozřejmě obrazně. A nenapadá mi ani žádný jiný ekvivalent, který by nejlépe vystihoval, jak to tam asi vypadá. No přiznávám, že občas by se mi něco takového sešlo. Pamatuji si, když jsem jako dítě přišla k lékařce a vešla do předsíně ambulance, kde mě už vítala sestřička. Ta zpravidla neřekla více než 4 slova: „Dobrý den! Rok, jméno? “ Následoval skřípající zvuk kolejniček těžké ocelové zásuvky se zdravotními kartami. Pár sekund a ta správná karta byla v mých rukou. Jaký pořádek, kolikátý systém! Hej, to je ono! Nedořešený konflikt s manželem? Žádný problém! Šup s ním do takové zásuvky, vždyť i tak bude nejblíže tři dny pracovně odcestováním. Vytáhneme, pak jednou, když to bude aktuální a dořešíme. Do té doby se budeme tvářit, jako by se nechumelilo. Minimálně bych měla v takových chvílích klidnější spánek. No nemám to tak. Nemám to zas ani horší, ale ani lépe, jen prostě jinak.

Nechápejte mě špatně. Neznamená to, že mám v hlavě prázdno. Věřte mi, děje se tam toho hodně. Například: my ženy (netvrdím, že všechny) často svádíme boj mezi tím, co chceme my a co se od nás očekává. Někdy je dost vyčerpávající čelit tlaku okolí a nesklouznout do naplňování představ, které mají o nás ti druzí, protože potřebujeme cítit přijetí. Často si způsobujeme bolest tím, že se srovnáváme s jinými ženami. Někdy se ztrácíme ve víru naplňování potřeb jiných a zapomínáme na ty své. Ptáme se: Jsem dost dobrá? Jsem dost pěkná? Jsem dost chytrá? Jsem dobrá máma? Jsem dobrá manželka, dcera, nevěsta …? Stačí to? Neměla bych dělat víc? Má moje snaha nějaký smysl? Všímá si to vůbec někdo? Jaké místo mám dát svým emocím, abych nebyla považována za mimóza, ale při tom zůstala sama sebou a zůstala autentická ve svém prožívání? Co když se nadobro izoloval od toho, co mám ráda, co mě naplňuje, pro co mám nadšení a vášeň jen proto, abych „zapadla“? Jaký prostor dát při rozhodování intuici, abych neschytala nálepku, že jsem málo racionální? Jak zacházet s tak velkým množstvím informací? Kterou možnost vybrat a bude to ta správná?

Mnoho otázek, množství podnětů a tak málo času … a zde už raději skončím. V závislosti na tom, v jaké životní fázi se nacházíme, některá témata a otázky blednou, jiné vystupují do popředí více nebo přibývají úplné nového.

Tak, a to je tak rychlý stručný exkurz do mé hlavy. Neříkám, že všechny to tak máme. No, já tedy určitě. A s takovou hlavou – kde vše souvisí se vším – si já vesele chodím po světě. Ve většině případů vím, co s tím. Umím si uklidit a udělat jasno v tom, co se se mnou děje, co právě potřebuji a co opravdu chci. Za předpokladu, že mám na to čas, prostor a alespoň trošku energie. Vím, že v první řadě to má být moje poctivá vnitřní a vědomá práce, jejímž výsledkem bude vnitřní klid a možná ještě co to navíc. No, víme být vůči vám, mužům, někdy dost nefér. Někdy čekáme, že to vyřešíte za nás. Že budete vědět, co potřebujeme, i když my samy jsme na to zatím ještě nepřišly. A pak vás obviňujeme, že je to vaše chyba, že nejsme šťastné a spokojené. A to opravdu není fér. Možná se ptáte: „Tak, co ty ženy vlastně chtějí? Jak se v tom všem máme vyznat? „

Jednou jsem se spolu s dětmi vracela autem z běžné dopolední procházky. Tři děti připoutané v autosedačkách, hladové, uzimené a unavené. Každé jedno mělo potřebu svým způsobem dát najevo, jak jinak by si představovalo danou situaci. A do toho přede mnou přechod s chodcem a jeho odhodlání přejít na druhou stranu. Och, ti chodci, přesně nyní se musel rozhodnout projít přes cestu! Ne dost, že na předešlých třech semaforech jsem stála na červené! Brzdím, zastavuji, on prochází. Uprostřed cesty se otočí a podívá se na mě. Ne jen tak ledajaký, ledabyle, ale do očí a dá si při tom záležet. Usměje se a kyvné na znak, že děkuje. Jsem jako omráčená, automaticky se usměju nazpět … až mám husí kůži. Jak milé! Jak dobře to padlo! Nic, jen obyčejný lidský úsměv a děkovné gesto.

Stále to mám v paměti. Netrvalo dlouho a pochopila jsem, proč mě to tak vzalo. Je to jedna z věcí, kterou potřebuji. Aby mě někdo setkal, aby mě viděl, abys mě všiml … a řekl jednoduché a upřímné Děkuji! Vidím tě a vidím i to všechno, co děláš. Chci, abys věděla, že to vidím. A děláš to sakra dobře! Děkuji!

- Reklama -podnikatel
- Reklama -PR články
Must Read
- Reklama -PR články
Related News
- Advertisement -podnikatel